Kdo kdy měl nějakou pěknou usedlost či zahrádku, určitě ví, o čem to je. Kromě hodin a hodin práce, kdy se lopotíte doslova na kolenou a nemáte ani ponětí, že už jste strávili na kolenou celé odpoledne, je tu taky neskonale dobrý pocit z celé té dřiny, když se ohlédnete zpátky za sebe a vidíte tu krásně upravenou zahrádku, plnou rozkvetlých květin, bujících keřů a zpívajících ptáčků. Tedy do chvíle, než vám tam naběhne pes a udělá vám jedno malé překvapení přímo uprostřed anebo partnerovi či partnerce ujede sekačka.
Je to právě zahrádkářství, které je oblíbeno tolika lidmi. Každý, kdo je ve městě sní o tom, že jednou bude mít nějaké pěkné místečko u lesa s velkou zahrádkou a malým altánkem, zatímco ti, kteří na tom venkově už jsou, by občas nejraději měli i tu malou zahrádku někde u města. Co však všechny tyto lidi spojuje, je jejich láska k flóře.
Profesionálové
Je pravda, že někteří zahrádkáři povýšili tento koníček až na řemeslo, tedy aspoň se tomu tak zdá, protože všem ostatním nejde do hlavy, kolik hodin do toho musel daný člověk „zainvestovat“, než ten skromný plácek půdy doopravdy vypadá jako rajská zahrada. Takoví nadšenci poté vyhrávají nejrůznější soutěže a doma jim pomalu roste malá hora z trofejí a kdo jde kolem, určitě nezapomene utrousit nějaké chvalitebné slovíčko.
„Amatéři“
Pak jsou tu volnomyšlenkáři, kterým ani tak nesejde na tom, co si myslí druzí, ale jak se cítí ve vlastní zahrádce o ni. Místy je to jihoamerický prales a místy zase vyprahlá poušť, kde by vyrostl skutečně jenom ten jeden kaktus, a to ještě přeháníme. Takoví si potrpí na tichou četbu někde na houpačce a určitě jsou neradi rušeni pilnými sousedy, kteří každou sobotu a neděli vytahují nejrůznější nářadí a pouští se do zkrášlování svého malého světa.
Samozřejmě, někdo by řekl, že přeci stačí pár měsíců, a zahrádka je opět jako les, ale není to přece jen nádhera? I když občas víme, že byste se na to nejraději vykašlali.